Retro Roberto Baggio Dres – Magie Božského Copu

Kariéra Roberta Baggia je směsicí triumfů, dramatických zvratů i bolestných okamžiků, které z ní činí jeden z nejpoutavějších příběhů moderního fotbalu. Začínal v rodném Caldognu, odkud přestoupil do Vicenzy, kde jako teenager zažil své první vážné zranění kolene – předzvěst potíží, které ho budou pronásledovat celý život. V roce 1985 ho koupila Fiorentina, kde se Baggio stal ikonou viola fanoušků. Když ho v roce 1990 prodali rivalovi Juventusu za rekordních 8 milionů liber, propukly ve Florencii nepokoje – fanoušci to brali jako zradu. V Turíně získal Pohár UEFA 1993 a v témže roce i Zlatý míč. Vrcholem reprezentační kariéry bylo MS 1994 v USA, kde Baggio sám táhl Itálii do finále – jeho góly proti Nigérii, Španělsku a Bulharsku jsou nezapomenutelné. Ale finále proti Brazílii skončilo tragicky: Baggio přestřelil rozhodující penaltu a pohlédl smutně do prázdna – snímek, který obletěl svět. Po Juventusu přišly AC Milán (kde získal scudetto 1996), Bologna, Inter a nakonec Brescia, kde si v posledních sezonách kariéry vybudoval kultovní status. Trenér Carlo Mazzone z něj v Brescii udělal kapitána a Baggio mu oplatil důvěru fenomenálními výkony. Celkem vstřelil v Serii A 205 gólů a stal se jediným Italem, který skóroval na třech různých světových šampionátech. Jeho komeback po každém z vážných zranění byl důkazem nezlomné vůle a oddanosti hře.

Baggiova kariéra byla protkána setkáními s legendami, jejichž vliv formoval jeho hru i osud. Ve Fiorentině spolupracoval se Stefanem Borgonovem, s nímž tvořil obávané útočné duo. V Juventusu hrál po boku Gianluky Vialliho, Andrease Möllera a později i mladého Alessandra Del Piera, jehož vzestup paradoxně urychlil Baggiův odchod – trenér Marcello Lippi musel volit, kdo bude jedničkou, a vsadil na mládí. V AC Milán potkal Paola Maldiniho, Franca Baresiho a George Weaha pod vedením Fabia Capella, jehož taktická disciplína se ne vždy snášela s Baggiovou kreativní volností. Kontroverzní byl jeho vztah s reprezentačním trenérem Arrigem Sacchim, který Baggia zařazoval váhavě, přestože právě Roberto držel tým nad vodou na MS 1994. Cesare Maldini ho na MS 1998 nasadil méně, než si fanoušci přáli. Mezi rivaly patřili Diego Maradona, jehož argentinská aura Baggio přebíral coby italský miláček, a později Ronaldo a Zinedine Zidane v reprezentačních a klubových bitvách. V Brescii ho otcovsky vedl Carlo Mazzone, který v něm znovu probudil radost z fotbalu.

Dresy, které Roberto Baggio nosil, jsou dnes mezi sběrateli neobyčejně žádané. Fialový dres Fiorentiny s logem značky ABM nebo později Uhlsport z konce 80. let je ikonický – tehdy Baggio nosil číslo 10 a stal se symbolem viola identity. Černobílé pruhy Juventusu z let 1990–1995, často s logem Kappa a sponzory UPIM či Danone, jsou symbolem jeho zlaté éry, kdy získal Zlatý míč. Sběratelé velmi vyhledávají dres ze sezony 1992/93, kdy Juventus vyhrál Pohár UEFA. Reprezentační azzurri dres z MS 1994 s Diadora logem patří k nejcennějším – právě v něm Baggio táhl Itálii do finále a tento dres je nostalgickou připomínkou jednoho z nejdramatičtějších turnajů v historii. Červeno-černý dres AC Milán z let 1995–97 se sponzorem Lotto a posléze Opel je další perlou. Asi nejemotivnější jsou ale modrobílé dresy Brescie, kde Baggio v závěru kariéry zazářil – tyto dresy jsou méně časté a o to vzácnější. Každý retro Roberto Baggio dres je hmatatelnou vzpomínkou na géniův tah, gól nebo neúprosný moment z dějin fotbalu.